Z historie obce

Krajina kolem Červené u Kašperských Hor patří dosud k nejklidnějším částem Šumavy. Její půvab a nevtíravou krásu turisté teprve postupně objevují. Osada Červená se rozložila na horském návrší v nadmořské výšce 798 metrů. Leží na malém přítoku Losenice 3 kilometry jihovýchodně od Kašperských Hor. Obec se nachází v Chráněné krajinné oblasti Šumava a svou severní hranicí se jí dotýká Národní park Šumava. Původní název Rothsaifen se překládá jako „červené sejpy“ a připomíná rýžovnickou minulost sídla. Vzhled místních rýžovnických sejpů byl patrně ovlivněn přítomností křemene s obsahem zlata, pro nejž je charakteristické rudavé zabarvení.

Slova sejp - sejpy (z německého „Seifen“) označují nerostné nánosy, z nichž byly vybírány drahé kovy. V oboru archeologie je sejpem míněn kupovitý nebo protáhlý pahrbek - odval, vzniklý navršením písku, oblázků a jílů vykopaných z říčních náplavů hloubením rýžovnických jam. Při rýžování se zlato získávalo praním - proplavováním štěrkopísků k oddělení těžších zrnek a plíšků zlata. Provádělo se to nejčastěji pomocí rýžovnických misek a splavů.

Spolu s rýžovníky zlata mohli v Červené bydlet také horníci, neboť k jádru zlatonosného revíru s hlubinnými doly je to odtud blíž než ze samotných Kašperských Hor. Středověcí horníci často kombinovali rýžování zlata se zemědělským hospodařením a tak se podíleli na kolonizaci odlehlých krajů.

Nejstarší zpráva

První zpráva o osadě Červená u Kašperských Hor je ze stejného roku, kdy byl založen hrad Karlsberg - Kašperk. V pergamenové listině z 11.dubna 1356 se uvádí, že císař Karel IV. daroval Heinczlinu (Henzlínu) Baderovi do dědičného užívání lán půdy u jeho vlastního dvora mezi „malou Losenicí“ a Červenou (Rothsaifen) za věrné služby při vyhledávání a vytýčení trasy nové silnice do Pasova v Bavorsku - budoucí kašperskohorské Zlaté stezky. Dodnes v originále zachovaná listina je jedním z nejstarších dokladů osídlení horní Šumavy.

Kašperskohorská Zlatá stezka, ve své době již pokročilejší typ dálkové komunikace, byla vybavena tak, aby po ní mohly jezdit formanské povozy.

Obchodní silnice původně vedla přes Červenou, teprve po husitských válkách se směr v blízkosti Kašperských Hor poněkud změnil a jezdívalo se přes tenkrát novou vesnici Kozí Hřbet. Vytýčení a budování Zlaté stezky dosud zcela nedotčeným šumavským pomezím, což trvalo celé desetiletí, nebylo jistě snadnou záležitostí. Zásluhy Heinczlina Badera ze zemědělského dvora u Červené na tomto díle byly nepochybně zřetelné.

Sběratel lidových písní Karel Weiss, který jako první privilegium Karla IV. pro Badera v úplnosti v překladu publikoval, s neskrývaným obdivem uvádí: „Byl to asi chlapík, tenhle Heintzlin (Jindřich) řečený Bader, městu Pergraichenstainu poddaný sedlák v zapadlé šumavské vesnici Červené, tři čtvrti hodiny od města na jihovýchod vzdálené, když si svou pomocí při hledání a vymezování odbočky Zlaté stezky naklonil císaře Karla tolik, že mu dal důkaz své přízně, který po svém způsobu je snad jedinečný, důkaz, který ho zbavil poddanství a značnou měrou rozmnožil jeho majetek. Škoda, že se nám o tomto muži nezachovalo dalších a podrobnějších zpráv. Leč již to je malý zázrak, že se nám o něm zachovala privilej Karlova na selské usedlosti celých šest století. Vysvětluji si to tím, že dvorec Baderův leží stranou obce, o samotě, což jej chránilo zejména před požáry.“

Pergamenový originál listiny byl skutečně až do 20.let 20.století uchováván na dvoře Bajerově (Baderhof, Bayerhof, Schoberhof, Baierkof) u Červené, kdy ho pak do úschovy převzalo muzeum v Kašperských Horách. Faksimile listiny je dnes vystaveno v historické expozici muzea a také na hradu Kašperku. Mezi pozdějšími majiteli památného Bajerova se k roku 1615 uvádí Christoph Schober, 1748 Josef Kholmar, 1810 Wenzel Rziha, 1918 Wenzel Matschiner.

Karlovo privilegium 1356

(překlad latinské listiny Karla IV. pro Heinczlina Badera podle Karla Weisse)

Karel IV., z boží milosti římský císař, vždy rozmnožitel říše, známo činíme tímto listem všem, že majíce na paměti mnohonásobné zásluhy a doklady věrnosti a stálosti, jimiž nám Henczlin, řečený Bader, věrný náš milý, až dosud v rozličných potřebách našich a zvláště při hledání a vymezování nové cesty či stezky zemské, kterouž k Pasovu do Bavor jsme zříditi ustanovili, se snažil nám se zalíbiti, a ještě více se bude moci v budoucnosti zalíbiti, rozhodli jsme se jemu a potomkům jeho uděliti a tímto listem udělujeme a dovolujeme, aby si mohli jeden lán půdy, buď luk, neb jinak zdělané nebo dosud křovinaté, či jinak ladem ležící půdy, mezi (potokem) malou Loznicí a Červenou (Rotenseifen), u dvora jeho tamže ležícího, o šedesáti čtyřech jitrech ten lán počítajíc, volně zdělávati, nebo také vymýtiti, udělujíce jim zároveň plnou a veškerou možnost, řečený lán držeti, užívati v pokoji, svobodě a míru, prodati, směniti, zastaviti a i jinak s ním nakládati, jak by se jim uzdálo. Rozkazujeme proto všem úředníkům našeho království českého vůbec, i jednomu každému, věrným našim, nynějším i budoucím, aby zmíněnému Heintzlinu v řečené milosti naší nepřekáželi a nebránili, aniž dopustili, aby kdokoliv jiný v tom jakkoli překážel, chce-li se vyhnouti naší nemilosti. Na důkaz toho stůj tento list pod pečetí naší císařskou, daný v Praze, léta Páně tisícího třístého padesátého šestého, 11.měsíce dubna, kralování našeho roku desátého, císařství roku prvého.

Z příkazu pana biskupa Mindenského
Johanes Eystetensis

Kraj a lidé

Červená patřívala ke hradu Kašperku. Když v 16.století bylo jeho panství rozprodáváno, získaly vesnici roku 1584 Kašperské Hory. Urbářová registra z té doby uvádějí v Červené jmenovitě tyto sedláky: Christl, Martin, Wastl, Veit, Andreas, Scheittner, Belwertl, Simon Prinz, Simon Filger a Simon Pommer. Navzdory drsnému podnebí si obyvatelé Červené a Lídlových Dvorů zakládali na svém zemědělském hospodaření. Rodiny Wendlbergerova, Wurmova nebo Matschinerova zde na svých statcích žily a hospodařily po několik staletí.

Podle Sommerovy Topografie z roku 1840 měla Červená 18 domů se 175 obyvateli. Na západě sousedila s územím vesničky Lídlovy (Liedlovy) Dvory, kterou tenkrát obývalo 146 lidí v 15 staveních. Obě vesnice byly centry dvou katastrálních obcí, které společně vytvářely obec Červenou. K Červené tak před rokem 1945 patřily Lídlovy Dvory, Podlesí (Vogelsang), dále samoty a jednotlivé dvory Bajerov, Hutašín, Kaisrův Dvůr, Riesenbach, Mlýn Na rybníce, Štraubova pila, Karlina Pila, Flusárna a Bílý Potok. V roce 1938 měl obecní katastr 251 ha polí, 211 ha luk, kolem 200 ha pastvin a téměř 1.234 ha lesů. V té době do Červené jezdíval autobus čtyřikrát denně.

Obce se tragicky dotkl poválečný odsun německého obyvatelstva. Těsně před odsunem zde v celkem 76 staveních žilo kolem 480 obyvatel. Z nich pouze 5 uvádělo češtinu jako svůj rodný jazyk. Dnes ve vlastní osadě Červená (včetně Bílého Potoka a Karliny Pily) je k trvalému pobytu přihlášeno jen 28 lidí. V celém historickém území ( tj. dále s Podlesím, Lídlovými Dvory, pilou Červená a Kaisrovým Dvorem) zde bylo v roce 2006 evidováno celkem 46 stálých obyvatel.

Příběh návesní kaple

Mešní kaple Panny Marie Pomocné stojí na návrší uprostřed návsi a tvoří tak nápadnou pohledovou dominantu sídla. Má vzhled malého kostelíka. Jedná se o jednolodní stavbu, orientovanou cca J – S, s trojbokým závěrem presbytáře, k němuž je přistavěna nižší trojboká sakristie. Loď i presbytář jsou překryty sedlovou střechou v závěru zkosenou do polygonální valby. V průčelí je hranolová věž s hodinami, vrcholí polygonální cibulovou bání s lucernou, další cibulí, makovicí a křížem. Loď má vysoká půlkruhově ukončená okna a nad nimi jsou další půlkruhová okénka, celkem 12 oken, uvnitř je plochý strop. Fasáda průčelí je členěna, pravoúhlý vchod v ose průčelí je rámován jednoduchými pilastry, vzpírajícími náznak trojúhelného štítu. Do lodi se vchází z předsíně.

Na místě dnešní svatyně stávala původně kaplička zasvěcená oblíbené ochránkyni horníků - sv. Anně. V polovině 19.století byla tato kaple značně zchátralá a svými malými rozměry již neodpovídala potřebám větší osady. Proto místní učitel Antonín Frána, rodák z Tedražic u Sušice, a katecheta místní školy - kaplan z Kašperských Hor P. Franz Grössel vystoupili v květnu 1856 s příznivě přijatým návrhem, aby se v Červené postavila nová kaple, tentokráte zasvěcená Panně Marii Pomocné. Jak podotýká místní kronika, nápad zřízení nové kaple vznikl při rybaření obou pánů na místních potocích.

K realizaci záměru se spojili téměř všichni obyvatelé Červené a nejbližšího okolí, zejména sedláci a chalupníci, a tak nový stánek Boží v Červené stál již o svátku Nanebevzetí Panny Marie - 15.srpna 1856. Byl dokonce opatřen licencí ke sloužení mší svatých. K výstavbě kaple byli přijati zednický mistr Václav Gruber a tesařský mistr Augustin Waclawick- oba z Kašperských Hor. Oltář provedl a osadil kašperskohorský truhlář a řezbář Prokop Mack. Oltářní obraz bez nároků na odměnu namaloval P.Ignác Schmidt, druhý kaplan v Kašperských Horách. Sbírky a dary přispěly také k pořízení dalšího zařízení a vybavení včetně mešního kalicha, pokrývek oltáře, svícnů, bohoslužebného oblečení pro kněze a ministranty a podobně. Skleněné svícny do nové kaple zhotovili Josef Klostermann z Bílého Potoka čp. 6 a Josef Schmidt, sklářský mistr z Vogelsangu. V kronice kaple se také připomíná, že poblíž oltáře byla umístěna soška sv. Anny z původní kaple. Protějšek jí tvořila soška Panny Marie, darovaná Terézií Franz z čp. 14. V kapli se také nacházely obrazy křížové cesty, které již dříve do staré kaple věnovala Marie Hoidn z Červené čp. 3. Novou kapli požehnal při první mši svaté P.Franz Trachta, farář z Rejštejna a zároveň okresní vikář, kázal P. Franz Grossel, děkan z Kašperských Hor. Slavnostní bohoslužbu spolu se svými zpěváky a muzikanty doprovodil kašperskohorský regenschori, učitel Antonín Schmidt. Podle Trajerova Popisu českobudějovické diecéze měla Červená v době výstavby kaple školu, 22 domů a 232 obyvatel.

Neuplynuly ani dva roky a učitel s katechetou připravovali stavební rozšíření kaple. Podařilo se jim k tomu získat poměrně významný finanční dar od c.k. císaře Ferdinanda (Dobrotivého) v Praze a císařovny Karolíny Augusty v Salzburgu - celkem 150 zlatých. Rozšíření kaple umožnilo zvednutí lodě, krovu a střechy a přistavění předsíně a kůru. Kůr dával prostor pro malé varhany, které Frana a Grössel zakoupili od varhanáře Jana Fischpery v Palvínově u Hartmanic. Díky hudebnímu nadání pana učitele Frany pak varhany s pěti rejstříky výtečně sloužily důstojnosti bohoslužeb i k obohacení kulturnosti místních obyvatel, zejména školní mládeže.

V roce 1892 bylo opravováno vnitřní zařízení kaple, opatřeny dvě nové lavice a kazatelna, krajanka Karolína Fischerová, žijící ve Vídni, pořídila za částku 70 zlatých nový oltářní obraz, představující Pannu Marii Pomocnou. Roku 1898 se obec postarala o vystavění nové sakristie při kapli. Roku 1900 provedeno oplechování věže, až dosud kryté šindelem. V roce 1928 obec kapli stavebně upravovala. Nad vstupem do svatyně vznikla nová věž s lucernou a bání, fasáda průčelí byla plasticky upravena. Věžní hodiny pro kapli pořídil spolu se svými syny rodák z Červené, v Americe žijící, Engelbert Franz. Posvěcení nové věže s hodinami se uskutečnilo 18.září 1928. (V 70.letech 20.století byl hodinový stroj demontován a patrně zcizen.)

Další život osady i dění v kapli tragicky poznamenalo vysídlení německých obyvatel po 2. světové válce. Kaple chátrala a byla úmyslně devastována zvláště v 60. a 70. letech. Nejcennější kusy zařízení tenkrát z důvodů bezpečí odvezl na faru v Kašperských Horách administrátor František Novák. Z jeho podnětu a přispění byla realizována konzervační oprava a zabezpečení kaple na počátku 80.let. V současné době je nanejvýš aktuální generální oprava kaple zahrnující zejména opravu krovu, střechy, vnějších i vnitřních omítek, oken, dveří, provedení odsušení objektu. Kaple v Červené je obecním majetkem….

Celou historii lze nalézt v publikaci Vladimír Horpeniak – ČERVENÁ

Publikaci můžete zakoupit např. v Infomačním středisku MÚ Kašperské Hory