Rothsaifen na Facebooku
ČERVENÁ U KAŠPERSKÝCH HOR.
Nebylo v té vsi domu, kde bych nepřekročil práh
a všude selka krajíc nabídla mně s chlebem na rukách.
Ještě mi v uších zní pozvání prosté noblesy:
"Poseďte u nás u kamen a chleba vemte si!"
A když se brzo zrána ozval hlas zvonu, ve sboru
se přidal i ten, co stál Vogelsang, i ten od Lidlovo Dvorů.
Rozkejhala se husí hejna ve statcích, kozy se rozmečely
a krávy vydaly se do luk, aby i pasáčci práci měli.
Od Roklanu šel vítr a vozkovi zčechral vlasy,
zapráskal bič nad volským párem, a pěkně že se časí,
je třeba svézt obilí do mlýna, už zralé pro semletí,
tam k vodě dolů. Jméno Riesenschleif snad odtud známo je ti.
Na stráních blýsknou se kosy jak střípky ze skla,
klasnatá stébla polehnou, aniž si pozasteskla.
Naděje spočívá v té posečené roli:
po čase setba vzejde zas ze země, co se drolí.
A dole u vody jako ostrov se bělá
prádlo, co právě kropí teď děvečka uzardělá,
vodu sem donesla ve džbánku od pramene,
co k studně nablízku průzračnou vláhu žene.
Na kopci Hirtenbichel voní to smolou dnes,
úrodou hříbků dechl sem i blízký černý les,
brusinami se červená, borůvčím v modro mění.
Oříšky zrají v lískoví. Had mihl se po kamení.
Od Heulochu zvedl se vichr. To skřítci ze slatí.
Pacholek chvátá teď s fůrou, div že vůz nezvrátí.
I husy letí z cest do dvora. Bouřka už víří prach.
A posvěcenou hromničku rozžehnou v chalupách.
Co divoký hon na nebi blesk a hrom zblízka zní,
setmí se pojednou, jak k hodince poslední.
Sinými mraky se pohoří kryje skokem
a večer zamžiká do dešťů nad potokem.
A nade vším ten pach lesa a těžké země.
Při stole v chalupách modlí se selské plémě.
Přeslice ubývá a kolovrat se točí,
s vřetánkem v rukou žen, když noc už do vsi vkročí.
Že byl týden pln lopoty, potu a píle celý,
tanec a truňk to napravit měl aspoň při neděli.
I když se ten den se žněmi mohlo i pěkně hnout,
Hlavní bylo posvícení a s ním srpnová pouť.
Bohu patřilo dopůldne, pak jídla do sytosti
přišlo o polednách, večer zas plno hostí
pojala hospoda u Prexlů. A že se měli k světu!
Zvlášť když se Gschwendertovic Pepa chopil klarinetu.
Dýmali ze svých fajek sousedi při sklenici
dobrého moku, selky v svátečním zasedly na lavici:
Wenzalka, ta Wasserseppova i Pilsnerka,
Girgalka i ta Schoberbauera a Schofferka.
Ta polka dávno dozněla. Jak dlouho už je tomu?!
Zmizela jména. Sotva kdo by dnes znal je tak dům od domu.
Ti mladí zestárli a jsou daleko od domova.
I stará řeč je pryč, nerozumět jí slova.
Po letech přišel jsem do milovaných míst.
Cizí lidé tu jsou, jen zkázu můžeš číst
z rozpadlých chalup, zahrad do pusta i hodin, které stojí,
zvonu, co mlčí ve věži. Jen s mládím dál tě pojí
na kopci Hirtenbichelu že dál voní to smolou dnes,
úrodou hříbků dechl zas i blízký černý les,
brusinami se červená, borůvčím v modro mění.
Oříšky zrají v lískoví. Had mihl se po kamení.
Na místě dnešní svatyně stávala původně kaplička zasvěcená oblíbené ochránkyni horníků – sv. Anně. V polovině 19. století byla tato kaple značně zchátralá a svými malými rozměry již neodpovídala potřebám větší osady. Proto místní učitel Antonín Frána, rodák z Tedražic u Sušice, a katecheta místní školy – kaplan z Kašperských Hor P. Franz Grössel vystoupili v květnu 1856 s příznivě přijatým návrhem, aby se v Červené postavila nová kaple, tentokráte zasvěcená Panně Marii Pomocné. Jak podotýká místní kronika, nápad zřízení nové kaple vznikl při rybaření obou pánů na místních potocích.K realizaci záměru se spojili téměř všichni obyvatelé Červené a nejbližšího okolí, zejména sedláci a chalupníci, a tak nový stánek Boží v Červené stál již o svátku Nanebevzetí Panny Marie – 15. srpna 1856. Byl dokonce opatřen licencí ke sloužení mší svatých. K výstavbě kaple byli přijati zednický mistr Václav Gruber a tesařský mistr Augustin Waclawick – oba z Kašperských Hor. Oltář provedl a osadil kašperskohorský truhlář a řezbář Prokop Mack. Oltářní obraz bez nároků na odměnu namaloval P. Ignác Schmidt, druhý kaplan v Kašperských Horách.Sbírky a dary přispěly také k pořízení dalšího zařízení a vybavení včetně mešního kalicha, pokrývek oltáře, svícnů, bohoslužebného oblečení pro kněze a ministranty a podobně. Skleněné svícny do nové kaple zhotovili Josef Klostermann z Bílého Potoka čp. 6 a Josef Schmidt, sklářský mistr z Vogelsangu. V kronice kaple se také připomíná, že poblíž oltáře byla umístěna soška sv. Anny z původní kaple. Protějšek jí tvořila soška Panny Marie, darovaná Terézií Franz z čp. 14. V kapli se také nacházely obrazy křížové cesty, které již dříve do staré kaple věnovala Marie Hoidn z Červené čp. 3. Novou kapli požehnal při první mši svaté P. Franz Trachta, farář z Rejštejna a zároveň okresní vikář, kázal P. Franz Grossel, děkan z Kašperských Hor. Slavnostní bohoslužbu spolu se svými zpěváky a muzikanty doprovodil kašperskohorský regenschori, učitel Antonín Schmidt. Podle Trajerova Popisu českobudějovické diecéze měla Červená v době výstavby kaple školu, 22 domů a 232 obyvatel.Neuplynuly ani dva roky a učitel s katechetou připravovali stavební rozšíření kaple. Podařilo se jim k tomu získat poměrně významný finanční dar od c. k. císaře Ferdinanda (Dobrotivého) v Praze a císařovny Karolíny Augusty v Salzburgu – celkem 150 zlatých. Rozšíření kaple umožnilo zvednutí lodě, krovu a střechy a přistavění předsíně a kůru. Kůr dával prostor pro malé varhany, které Frana a Grössel zakoupili od varhanáře Jana Fischpery v Palvínově u Hartmanic. Díky hudebnímu nadání pana učitele Frany pak varhany s pěti rejstříky výtečně sloužily důstojnosti bohoslužeb i k obohacení kulturnosti místních obyvatel, zejména školní mládeže.V roce 1892 bylo opravováno vnitřní zařízení kaple, opatřeny dvě nové lavice a kazatelna, krajanka Karolína Fischerová, žijící ve Vídni, pořídila za částku 70 zlatých nový oltářní obraz, představující Pannu Marii Pomocnou. Roku 1898 se obec postarala o vystavění nové sakristie při kapli. Roku 1900 provedeno oplechování věže, až dosud kryté šindelem. V roce 1928 obec kapli stavebně upravovala. Nad vstupem do svatyně vznikla nová věž s lucernou a bání, fasáda průčelí byla plasticky upravena. Věžní hodiny pro kapli pořídil spolu se svými syny rodák z Červené, v Americe žijící, Engelbert Franz. Posvěcení nové věže s hodinami se uskutečnilo 18. září 1928.Další život osady i dění v kapli tragicky poznamenalo vysídlení německých obyvatel po 2. světové válce. Kaple chátrala a byla úmyslně devastována zvláště v 60. a 70. letech. Nejcennější kusy zařízení tenkrát z důvodů bezpečí odvezl na faru v Kašperských Horách administrátor František Novák.
Samota Baderhof, nesprávně Bajerov, při Červené (Rothsaifen)
u Kašperských Hor.
Heintzlin řečený Bader, předtím královské komoře poddaný sedlák v zapadlé šumavské vesnici Červená (asi tři čtvrtě hodiny na východ od královského města vzdálené), zdatný chlapík, když si svou pomocí při hledání a vymezování odbočky Zlaté stezky si natolik naklonil císaře Karla, že ten mu dal důkaz své přízně po svém způsobu snad jedinečný, důkaz, který ho zbavil poddanství a značnou měrou rozmnožil jeho majetek. Už to je ovšem malý zázrak, že se nám o něm uchovalo privilegium Karlovo na usedlosti původně jemu náležející, a to po celých šest století! Vysvětluje to snad jen ta okolnost, že svobodnický dvorec Baderův leží jako samota stranou obce, což jej chránilo zejména před požáry. "Dávat je blahoslavenější než brát", zdají se u panovníka vskutku "z Boží milosti", jakým byl císař Karel IV., činit výjimku. Aby svým národům uchoval jejich životaschopnost a také koupěschopnost, uvedl do života mnohé, co se mělo vzápětí stát právě jeho poddaným vydatným zdrojem značných příjmů. Jedním z jeho činů, přinášejících zemi doslova hotové požehnání, bylo pak zřízení obchodní cesty, zvané nikoli neprávem "Zlatá stezka" (Goldene Steig) z Kašperských Hor přes zemskou hranici do Pasova (Passau). Vypovídá o tom listina, vydaná Karlem IV. dne 11. dubna 1356, kterou se sedláku Heintzelinovi, řečenému "Bader", za mnohé zásluhy, zejména za vymezení cesty do Pasova, uděluje půda v rozsahu 64 jiter a jeho statek se ustanovuje svobodnickým dvorcem. Tato listina se zachovala, ve 20. století byla nalezena a jeho potomci ji věnovali českému státu. Heintzlin dostal darem tolik půdy, kolik by stačil jeden pár volů za jeden den ohraničil vyoranou brázdou nebo podle jiného překladu, kolik by jí v jednom dni dokázalo obdělat 61 párů volů. Pravda je, že Heintzlin dostal "jeden lán půdy … o šedesáti čtyřech jitrech ten lán počítajíc". 64 jiter je opravdu totéž co denní práce 64 párů volů a jitrem půdy se opravdu rozuměla plocha, která se dá obvorat za den jedním párem volů (označením té míry je ostatně slovo "Joch", což česky doslova znamená to, co "volské jho"). U cesty, za jejíž vyhledání a vymezení Heintzlin půdu obdržel darem, šlo o jednu z větví zmíněné už "Zlaté stezky", po níž byla přepravována bavorská sůl z Pasova do Prachatic výměnou za obilí či jiné zboží. Císařem Karlem IV. nařízená výstavba cesty měla ji vést z Pasova přes Freyung, Kreuzberg, Mauth, Hohenröhren, Außer- a Innergefild ( Kvildu a Horskou Kvildu) a Ziegenruck (dnes Kozí Hřbet) do Kašperských Hor a odtud do Hartmanic (Hartmanitz) a Sušice (Schüttenhofen). Cesta byla dokončena teprve v roce 1366, tedy deset let po započetí své výstavby a dne 5. ledna 1366 zavazuje Karel IV. město Kašperské Hory, aby v jejím budování pokračovalo i nadále. Za to mu uděluje právo, aby tu veškeré po cestě dopravované zboží zůstávalo přes noc a bylo nabídnuto ke koupi. Z pozdějších majitelů Baderhofu buďtež jmenováni: 1748 Josef Kholmar; 1789 Josef Kollmar (Freisassenhof mit 2 Chaluppen!); 1793 Kolmar; 1810 Wenzel Rziha; 1836 Thomas Kollmar (z toho roku pochází i prvá mapa katastru); 1918 Wenzel Matschiner. Mezi dřívějšími majiteli se uvádí kolem roku 1615 jistý Christoph Schober. Ještě dnes se usedlosti říká postaru (usedlostním jménem) Schoberhof a jejímu i současnému majiteli pak Schoberbauer. Jménem Kollmar, které se v okolí vyskytuje i v jazykové podobě "Kollmer".
Zdroj Hoam!, s. 79 Josef Berndt Jan Mareš Rudolf Nowak Festschrift zur Sechshundertjahrfeier der königl. freien Goldbergstadt Bergreichenstein (1930)